Je to už pěkných pár let, co jsem se rozhodl, že začnu hrát na bicí. Tehdy jsem hodně poslouchal progresivní kapely 70.let a jedna deska mě obzvlášť zasáhla. Byl to živák Seconds Out od Genesis, kde Phil Collins střídavě zpívá a hraje na bicí spolu s Chesterem Thompsonem, a je to taková paráda, že jsem to nakonec nevydržel, zašel jsem do Rockové školy v klubu Mlejn a začal se na bicí učit.
Když tak o tom přemýšlím, tak mě vždycky nejvíc zajímali bubeníci, co mají výrazný styl, případně zvuk. Asi největší inspirací je pro mě Manu Katché, Bill Bruford a Alan White. Další moji oblíbenci jsou Jeff Porcaro, Simon Phillips, Carter Beauford, Steve Smith anebo Vinnie Colaiuta. Z trochu tvrdších hudebních stylů je to Danny Carrey, Mike Portnoy. V posledních letech především Gavin Harrison, Jo Jo Mayer a Jason McGerr. Z českých je to Vladimír Pecha, Pavel Fajt, František Hönig nebo Richard Kroczek.
Jasně a ani to netrvalo dlouho. Tenkrát ve Mlejně dva kluci hledali bubeníka, a tak mi na ně dal můj učitel číslo a bylo. První uskupení se jmenovalo S Cihlou v Krku a byl to docela punk. Vlastně jsme se všichni učili hrát, ale o to víc jsme chtěli dělat písničky. Pak jsme se přejmenovali na Lustry, lidi odcházeli a přicházeli a to včetně mě. A když jsme se nakonec po pár letech sešli, dali jsme to znovu dohromady a dostali jsme se docela daleko. Přejmenovali jsme se z Lustry na Lus3 a dokonce jsme byli i ve finále Coca Cola Popstar a Jim Beam Music, kde jsme nakonec o fous neuspěli, ale byla to skvělá zkušenost, protože jsme měli možnost zahrát si před spoustou lidí a taky naživo v televizní Noci s Andělem. Nakonec jsme se, jak to tak bývá po natočení CD, rozhádali, a já s tehdejší zpěvačkou jsme z kapely odešli. Potom jsem vystřídal pár kapel, ale nic moc z toho nebylo. Začal jsem hrát s kapelou Agáve 9, se kterou jsme odehráli i pár koncertů v Rusku, kde jsme se seznámili s německou skupinou Solche, se kterou jsme pak hráli v Německu i tady. Po nějaké době se to taky rozklížilo, odešel basák a asi rok a půl jsme pokračovali jen ve dvou s kytaristou. Předělali jsme skladby a počeštili texty, ale nakonec to taky nedopadlo. Stejně tak jako americko/anglicko/české uskupení Ocean versus Daughter. Moc zajímavá muzika i nástrojové obsazení. Dokonce jsme vystoupili v rámci televizního pořadu ve Staré pekárně, ale nakonec přišly opět neshody, tak jsem se rozhodl kapelu opustit.
Jasně, jmenovali jsme se unMute a bylo to vlastně po odchodu z Lus3. Skládal jsem tenkrát na počítači nějaké věci, a tak jsem dal dohromady trio se zpěvačkou a přizval jsem ještě kamaráda kytaristu. Natočili jsme demo a udělali i pár koncertů, ale nikdy se to úplně nerozjelo. Všichni mají moc práce, starostí a na hudbu jim nezbývá moc času. A tak jsem to začátkem letošního roku rozpustil.
Už nějaký pátek si doma hraju na piano, ale pořád jsem nevěděl, co s tím. Nakonec mi moje bývalá spoluhráčka dohodila hraní v orchestru Šarbilach a tím se mi otevřely dveře k úplně jinému druhu muzikantů, než s jakým jsem se setkával doposud. Už od hraní v Ocean Versus Daughter jsem si pohrával s myšlenkou začlenit do svých skladeb i jiné nástroje než jen kytaru a basu a teď tu ta možnost byla. Udělal jsem pár aranží pro smyčce a dost mě to nadchlo, i když oproti tomu, co jsem skládal dřív, je to dost jiná muzika. Nakonec jsem požádal dvě kolegyně houslistky a začal jsem s nimi postupně nahrávat. Každopádně zatím mám nápadů i inspirace dost, tak uvidíme, co přinese budoucnost.
Odjakživa mě fascinoval zvuk, jak u hudby, tak u filmů. A tak jsem se o to asi před pěti lety začal víc zajímat. Ze začátku to bylo docela těžký, neměl jsem prakticky žádné vybavení ani moc zkušenosti, takže jsem si napůjčoval, co bylo potřeba, na webu jsem přečetl a shlédnul vše, co jsem našel o nahrávání, a šel jsem do toho. Natočil jsem první demo unMute a Agáve 9, pro kterou jsem pak udělal i album Lights, a taky pár věcí pro Ocean Versus Daughter a Petera LeCouteura. Naposledy jsem natočil demo Leitmotiv, což je vlastně poslední inkarnace Agáve 9. Jednou z hlavních motivací, proč se vydat cestou vlastního nahrávání je především svoboda v tom, co a jak chci nahrát. Rozhodnu se třeba, že chci nahrát klavír, sbalím notebook, mikrofony a nahraju ho kdekoliv a kdykoliv. To je pro mě opravdu hodně důležité. Má to ale taky svoje nevýhody. Člověk snadno zleniví a zvykne si, že je vlastně všechno neustále k dispozici, a má tendenci k nahrávání přistupovat, jako že je vlastně jedno, jestli se to nahraje teď nebo až za týden, protože nikoho netlačí čas ani peníze. Takže pak hrozí, že se nahrávání roztáhne na tři čtvrtě roku, nebo rok, a vlastně se ani moc nenahraje. Je proto potřeba větší disciplína. Dalším faktorem, a pro mě čím dál důležitějším, je kontrola nad tím, jak bude výsledná nahrávka znít. Ono to nevypadá, ale když si uděláš průřez nahrávkami za posledních 30 let, tak uvidíš, jak se mění trendy nejen ve zvuku, ale hlavně v hlasitosti. Občas z toho jde strach, co se v poslední době děje se zvukem nahrávek...ale to by bylo na jinou debatu ;-)
Momentálně jsem dodělal sólovou desku a je to takový výběr ze skladeb, co jsem doposud složil. Jsou tam věci staré několik let, ale i úplné novinky. Zpívané věci jsem otextoval česky, protože už mám té angličtiny nějak dost, a předělal jsem všechny aranže. Musím říct, že jsem opravdu nadšený z toho, jak album dopadlo :-)